Bezinky červené
Ve stinných lesích, mezi křovinami a na zarostlých skalách se setkáváme s menším keřem podobným černému bezu – s bezem hroznatým neboli červeným. Kvete zpravidla mnohem dříve, než černý bez, často již koncem dubna, zelenavě žlutými kvítky. Peckovičky, které se po odkvětu vyvinou, mají červenou barvu, výjimečně jsou i žluté.
Kdysi se na Šumavě z nich vyvařoval olej „proti píchání na prsou“. Červené bezinky jsou totiž dárci jedlého oleje, v dužnině ho obsahují 2 %, v semenech až 27 %. Mají vynikající vitamínovou hodnotu, velmi mnoho karoténu (60 mg ve 100 g) a o polovinu vyšší obsah vitamínu C než černé bezinky. Syrové se však nemají jíst, škodlivé látky se rozloží svařením.
Z červených bezinek se vyrábí šťáva, sirup a olej. U šťávy nás zarazí silný zákal žlutohnědé barvy; avšak ten se za nějakou dobu skladování sám vyčeří a šťáva dostane pěknou šarlatovou barvu. Hnědou sedlinu pak odfiltrujeme.
Sirup se musí připravovat výhradně vařením, protože je nutno při jeho výrobě vysrážet velmi mnoho bílkovin obsažených v bezinkové šťávě. Po vychladnutí protlaku se na povrchu vyloučí žlutočervený olej; má projímavý účinek, ale ten se ztrácí, zahřejeme-li se na 200 °C.
Sušené bobule jsou potopudné.
Další naše zimolézovité letní plody, kromě bezu černého a chebdí, nejsou jedlé, plody kaliny jsou dokonce jedovaté.