Pomeranče


   Sladké pomeranče pocházejí pravděpodobně z jihovýchodní Asie. Byly pěstovány již velmi dávno v Číně, odkud se jejich kultura poměrně pozdě dostala do Indie, a z Indie jí v polovině 16. století přenesli Portugalci do Evropy. Z Portugalska se pěstování pomerančů rozšířilo do Španělska a Itálie. V 18. století byly pěstovány také ve střední Evropě, samozřejmě jen v oranžériích (tj. zvláštních sklenících) šlechtických zámků.
   Pomerančovník je strom po celý rok zelený, neopadávající. Dožívá stáří přes 50 let a za tu dobu dává každý rok ne jednu, ale několik sklizní. Za rok se z jedné rostliny sklidí průměrně 1 000, ale také i přes 10 000 pomerančů.   Pěstuje se ve všech tropických a subtropických zemích; hlavními výrobci však jsou Španělsko, USA, Izrael, Itálie, Egypt, Kypr, Portugalsko, Jižní Afrika, Brazílie, Indie, Čínská lidová republika, Japonsko, Austrálie, Západní Indie, Alžírsko, Maroko. Podle průběhu sklizně si můžeme pomeranče rozdělit do tří skupin:
1. Blondy – rané pomeranče většinou kulovitého tvaru se světlou kůrou i dužninou, nakyslé chuti se semeny.
2. Polokrvavé a krvavé pomeranče pocházejí z hlavní sklizně, dužninu (= polokrvavé) nebo kůru i dužninu (= krvavé) mají červeně zbarvenou, střed je dutý tak jako u mandarinek, jsou sladké, dobře se loupají a semen mají jen velmi málo.
3. Pozdní pomeranče mají sladkou žlutooranžovou dužninu s lehce navinulou příchutí, dobře se loupají a jsou většinou bez semen. Nejznámější odrůdou je Valencia late, dovážená k nám často z Maroka.
   Blondy se sklízejí od konce listopadu a jsou to vlastně ty pomeranče, které u nás máme na vánočním trhu. Z krvavých pomerančů jsou nejjakostnější Paterno z Itálie a pomeranče, které dovážíme ze Španělska; sklízejí se v lednu až v březnu. Pozdní pomeranče podle původu země přicházejí na trh v březnu až v červnu. Imperiál jsou pomeranče z poslední – dubnové – sklizně v Itálii. Jaffa jsou světlé, velké pomeranče s poněkud tlustší slupkou, lahodnou chutí a vynikajícím aromatem, které se pravé pěstují jen v Izraeli, nepravé pomeranče Jaffa – pravým podobné – se dovážejí zejména z Libanonu. Pomeranče, které mají na vrcholku dužniny ještě náznak maličkého vnitřního druhého pomeranče, jsou tzv. Navely.
   Pomeranče mají vyšší celkovou vitamínovou hodnotu než citrony, avšak vitamínů C mívají o něco méně. Jsou bohaté na obsah provitamínu A, vitamínů B1, B2, B6, B12, kyseliny listové, inositolu, biotinu, cholinu, vitamínu E, pantotenové kyseliny i niacinu. Kůra obsahuje čtyřikrát více vitamínu C a mnohem více A a B1 než dužnina.  Pomerančová šťáva má celkem 150 různých látkových složek, cenných ve výživě. Biologická hodnota je stejná jako citronů. Některé odrůdy pomerančů mají až 15 % cukrů, z nichž polovinu tvoří cukr řepný a po čtvrtině cukr ovocný a glukóza. Pomeranč obsahuje hořkou látku hesperidin, jež je podstatou vitamínu P; je obsažen nejvíce ve středním bílém pletivu plodu. V barevné vrstvě plodu jsou olejné nádržky s vonnými silicemi; chemicky jde o směs terpenů, alkoholů, vosků a jiných látek. Pektinu je v nich přibližně 3 %, a to ve slupce pomeranče, z níž se také průmyslově vyrábějí. Z minerálních látek jsou nejdůležitější v pomeranči draslík, vápník, želeno a fosfor.

   Použití pomerančů

   V kuchyňské úpravě se zužitkuje celý plod, šťáva, dužnina i slupka. Z pomerančů se připravují oblíbené saláty a rychlé kompoty. Pomeranč nebo pomerančovou šťávu přidáváme i do ostatních ovocných a zeleninových salátů pro jemnou vůni i chuť. Pomerančová šťáva, limonáda, mléčná oranžáda jsou oblíbenými nápoji se silně osvěžujícím účinkem. Pomerančů používáme i jako ovoce do knedlíků, do jemných koláčů a dortů, zdobíme jimi dorty, ovocné šlehačkové a pěnové poháry. Výborný je rychlý pomerančový kompot nebo džemy připravené s pektinovými přípravky (pektoza).
   Pomerančová kůra je jemným, silně aromatickým kořením. Jemně ji strouháme a můžeme ji kratší dobu uchovat prosypanou cukrem. Přidáváme ji pak do kynutých těst a do těsta na perníky.