Slívy


   Slíva, keř nebo strom s listy bez žlázek na řapíku, s květy čistě bílými, s plody na koncích kulatými, s peckami méně zploštělými, srostlými s dužninou, je podobná švestce, není však s ní totožná. Protože však rozdíly divokých forem jsou u kulturních slív a švestek téměř odstraněny, řadívají se švestky jako jedno z plemen sliv: Rozlišujeme
Damascény neboli kulaté slívy jsou šťavnaté, měkké, podlouhlé slívy s kyselou slupkou.
   Vejcovité slívy jsou veliký druh, který se nápadně zužuje ke stopce.
   Renklody jsou kulovité ušlechtilé slívy s tužší dužninou, vynikající sladkou a kořenitou chutí; nejlepší z nich je dosud zelená renklóda.
   Mirabelky jsou voskové malé, kulovité slívy s tuhou sladkou dužninou; hodí se na zavařování. (viz obr.)
Švestky jsou plody podlouhlé, zúžené ke stopce i k temeni, se slupkou bez kyseliny, s dužninou pevnou a sladkou, snadno oddělitelnou od pecky.
   Pološvestky jsou oválné plody se švestkovou dužninou, které jsou zakulaceny buď ke stopce, nebo k temeni, slupka je často kyselá.
   Datlovky mají dlouze vejčité plody s peckou zahnutou a ostře špičatou, s chutí slívovitou nebo i švestkovitou.
   Ovesničky jsou kulovité slívy špatné stolní hodnoty.
   Slívy nejedlé jsou okrasné plody podlouhlého tvaru, nehodící se k jídlu.
   Různé odrůdy slív jsou našim spotřebitelům známy pod velmi rozdílnými názvy. Špendlíky patří mezi nejranější žluté, sladké slívy. Jako blumy se označují slívy s vejčitými peckovicemi, 4 – 5 cm dlouhými. Karlata nebo psí oka jsou keřovité nebo i stromkovité, beztrnné, málo cenné odrůdy sliv.
   Slívy jsou tedy velmi rozdílné tvarem, barvou, velikostí i chutí. Vlastní slívy (špendlíky, blumy aj.) se hodí pro úpravu jen v čerstvém stavu. Z renklód zelená raná a pravá zelená renklóda jsou velmi cenné i pro vaření a zavařování. Z mirabelek ty odrůdy, které mají pevnou a velmi sladkou dužninu, jako např. nancyská (která je však u nás málo rozšířena), jsou také velmi vhodné na rozličné zpracování.
   Slívy pocházejí z Malé Asie a z jižní Evropy. Jejich kultura je velmi stará. V Itálii a v Řecku byly pěstovány již v mladší době kamenné. Dnešní kříženci jsou většinou orientálního původu a je popsáno více než 2000 různých odrůd sliv.
   Jsou poměrně chudé na vitamín C, obsahují něco karoténu, bohaté jsou na obsah cukru (okolo 15 %). Mají méně vápníku než švestky, avšak velmi mnoho draslíku, a přitom jen nepatrně sodíku, takže jsou velmi dobrým ovocem zbavujícím tělo přebytečné vody. Hodí se při dietách některých nemocí ledvinových a revmatických. Při pojídání nadměrného množství, k čemuž často děti vede lahodná, sladká chuť, se nezřídka stává, že glycidy slív nejsou tělem zužitkovány a jsou rozkládány baktériemi nebo dochází k jejich kvašení a k bobtnání tkáně dužniny a slupky. Tím vznikají žaludeční a střevní potíže, plynatost, průjmy. Slívy tedy nepatří mezi nejlehčí stravitelné druhy ovoce a jsou zdravé jen v přiměřeném množství.
   Pro zpracování v kuchyni, mimo podávání v čerstvém stavu, je nutné znát vlastnosti každého druhu sliv. Některé, jak uvedeno, mohou být při dušení a pečení nepříjemně kyselé.

   Použití sliv

   Slívy se hodí výborně na rychlý kompot, a pak svařeny s cukrem dávají oblíbené „varuje“, které podáváme k pečivu k snídani nebo jím poléváme vařené i pečené moučníky. Menší slívy dáváme i do rendlíků; na koláče se nehodí, protože mají mnoho šťávy, která při pečení uniká a vzhled koláčů kazí.