Datle


   „Nohou ve vodě a hlavou v plamenech“ stojí podle arabské průpovídky datlová palma, královna pouštních oáz. Pěstuje se dne na 550 000 ha a je rozšířena od Berberska na březích Atlantického oceánu přes severní Afriku, Arabský poloostrov, jižní Mezopotámii, jižní Irán, až na pravý břeh Indu. Menší plantáže jsou v Kalifornii a v Arizoně a pokusy s pěstováním byly také založeny v jihozápadní Turkménii v SSSR. Protože datlovník roste v mrtvém písku pouště a po svém skonu nezahyne, ale z kořenových odnoží vzrůstá nový, mladý, byl nazván Phoenix podle ptáka Fénixe, o němž staří Egypťané věřili, že se sám po 500 létech usmrtil a ze svého popele se znovu zrodil, krásnější než byl dříve.
   Nejstarší doklady o pěstování datlovníku pocházejí z Mezopotámie 4000 let př. n. l. Datlovník roste ve dvou různých pohlavích: strom samičí, plodící datle, a strom samčí, jehož pylu se nejdříve v celé historii ovocnictví využívalo k umělému oplodnění samičích stromů, ačkoliv teprve v 17. století bylo dokázáno pohlavní rozmnožování rostlin. Úspěšnými pěstiteli datlové palmy byli Egypťané, Asyřané, Babylóňané i Řekové. Nejvíce však ji ctí Arabové, kteří ji opěvují v lidových písních.
   Kmen palmy, až 30 m vysoký, dožívá 100 let a nejlepší plody dává ve svém třicátém roce. Z jeho deštníku o čtyřiceti až osmdesáti modrozelených, čtyřmetrových listech vyrazí každý rok z listových os okolo deseti hroznů květů žluté barvy. Po 5 až 7 měsících dozrávají v 80 až 100 kg čerstvých datlí na každém stromu.
   Datle mají žlutou až červenohnědou barvu, jemnou slupku, světlou, medově sladkou a aromatickou dužninu a tvrdé jádro. Pro vývoz se suší buď přirozenou cestou na slunci, nebo v sušárnách. Potom se slisují a vysoká koncentrace cukru v nich obsaženého je dobře chrání před zkázou. Do střední Evropy se tak vyvážejí již od 16. století, a jsou vlastně nejstarším exportním jižním ovocem.
   Z hlediska výživy nemůžeme samozřejmě u nás posuzovat datle jako základní potravinu, kterou jsou v pěstitelských zemích. Vitamínů, zejména C a karoténu, je v sušených datlích jen málo. Za zmínku stojí jen PP, jehož je 2 mg ve 100 g. Mají však asi 70 % cukrů, takže 100 g datlí vydá 300 kal. Obsahují 2 % minerálních látek, z nich velmi mnoho draslíku a významné stopy jódu. Zralé datle jsou mírně projímavé, nezralé adstringentní. Při překyselení (hyeraciditě) mohou působit obtíže.
   Nejjemnější tuniské datle jsou zlatožluté Deglet Ennour, hnědou barvu mají „Alligh“ a „Khouat Alligh“, které jsou stejně jakostní, ale pro tmavší barvu levnější. Nejdůležitějším vývozcem je Irák (250 000 tun ročně), kde z 360 datlových odrůd jsou tři nejjakostnější: Hallawi, Khadrawi a Sayer. Irán exportuje modročerné datle Sayer.

   Použití datlí

   Datle slouží především jako dezertní ovoce. Neobvyklou obměnou překvapíme své hosty, když datle upravíme plněné oříšky. Datle se dají také použít do různých nádivek, do těsta, hlavně pak do všech ovocných salátů a pomazánek. Datle podáváme i polité čokoládou. Přidáváme-li je do salátů, k ozdobě moučníků, nebo když je poléváme, vyjmeme opatrně pecku a místo ní dáme oloupanou mandli nebo kousek mandlového těsta.