Grapefruit


   Tento druh patří mezi nejmladší citrusové ovoce. Nikdo přesně neví, jak byl grapefruit původně vypěstován. Buď jde o mutaci pomela (shadocku), nebo vznikl křížením s některou botanickou odrůdou pomerančovníku.
   Anglické pojmenování, které bylo převzato do češtiny, znamená, „hroznový plod“; grapefruity rostou totiž v hroznech. Jsou dvaapůlkrát větší než pomeranče, mají hladkou, žlutou kůru, jejíž bílá skvrna je až 1 cm vysoká. Dužnina je světlá, šťavnatá, příjemně hořké, nikoliv kyselé chuti. Obsahuje menší počet velkých, bílých, mnohozárodečných semen. Mateřská rostlina je větší strom s kulatou korunou, jejíž mladé větve jsou téměř holé, bez listů.
90 % světové sklizně grapefruitů připadá na USA, v ostatních zemích, které pěstují pomeranče nebo citrony, není grapefruit tak rozšířen.
   Grapefruit je jako všechny citrusy vynikajícím dárcem vitamínu C, dobrým zdrojem vitamínů B1 a B2, vápníku, fosforu a železa. Má málo bílkovin (jen 0,3 %) i málo cukrů, takže vydá pouze 11 kalorií na 100 gramů. Nahořklá šťáva se výborně uplatňuje k povzbuzení chuti. Hořkost způsobuje flavonoid naringin a hesperidin (vitamín P).
Nejjakostnější jsou největší plody. Jsou nejméně hořké, mají spíše sladkokyselou chuť. V jarním a letním období grapefruit, i když je zralý, má na povrchu zelené skvrny, které se v obchodě odstraňují umělým odbarvením.   Grapefruit se nemá nikdy loupat. Správně se podává rozříznut na dvě poloviny, a to tak, že zahnutým nožíkem odkrojíme kůru, avšak dužninu ponecháme v ní jako v přirozené misce. Můžeme podle chuti přisladit. Při škrábání dužniny lžičkou se teprve ze stěn uvolňují silně aromatické látky. V poslední době byly vypěstovány oranžové odrůdy grapefruitu, jejich šťáva však postrádá oné pikantní hořkosti. Při hyperaciditě a žaludečních katarech grapefruitovou šťávu nepodáváme.

   Použití grapefruitů

   Grapefruitovou šťávu podáváme často ve spojení s jiným ovocem jako osvěžující nápoj.